Říjen 2018

Jedna plus jedna je nula

14. října 2018 v 8:30 | Ta trochu těhotná
To se jednou takhle probudíš a tvůj pupík je obráceně. Dnem vzhůru a naprosto parádně se ti rýsuje pod upnutým oblečením, protože jiné nemáš, neb přibíráš tak moc, že už si ani nechceš kupovat nějaké nové, volnější. S vidinou brzkého konce každý den v zrcadle sleduješ, jak se látka přes pupek napíná čím dál víc a říkáš si, jak to prostě dáš, i když už je naprosto zjevné a neoddiskutovatelné, že je z tebe živá, chodící a hlavně funící almara a každý letmý pohled na ulici od anonymního neznámého nese jemnou příchuť špatně skrývaného zvednutého obočí.

Mám čtyři dny do termínu a jeden den do nástupu do nemocnice. S M. říkáme našemu drobečkovi bejby, i když víme, že už dávno to není žádný drobeček, když svojí váhou překročil 4 kila. Ta jemná nekompatibilita - velikost mojí pánve versus rozměry dítěte - začala znepokojovat personál v porodnici tak moc, až jsem kývla na vyvolávaný porod.

Jestli počítáte dobře, tak tu něco nesedí. Minulý příspěvek o neplánované graviditě odehrávající se v září a víc jak rok na to, výlev o těhotenských mukách těsně před finálem. Ty chybějící střípky skládačky doplním. Jen nutno podotknout, že nebylo snadné dostat se do stavu, kdy jsem schopná o nich psát.

M. odjel někdy v polovině září pracovně do NY. Já jsem si dost s předstihem koupila zpáteční letenku na západní pobřeží s tím, že se tam potkáme. M. dorazil na čas. Můj let měl zpoždění skoro celých 24 hodin, užila jsem si jeden neplánovaný a hektický přestup navíc v Chicagu a úžasné překvapení, když můj kufr nedorazil do plánované destinace spolu se mnou.

Těšila jsem se jako malá holka, až mě M. obejme, dá mi pusu a já mu ukážu první fotku z ultrazvuku. Abyste rozuměli - ta fotka byla dost speciální. Nebyla na ní vidět jen jedna bílá fazolka na rozostřeném a laikovi nejasném šedočerném pozadí, ale rovnou dvě! Letěla jsem přes půl světa, abych mu to pověděla. A radost budoucího tatínka byla obrovská.

Po dvou týdnech v rušném San Franciscu jsme si naplánovali několik výletů do národních parků. Ráno před odjezdem do Yosemitů jsem si všimla několika světle růžových kapek, co ulpěly na kalhotkách. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost a automaticky sáhla po intimce. Cestou do kopců mě pobolívalo břicho. Přikládala jsem to typické americké stravě a absenci čerstvé zeleniny a ovoce, které jinak jím na kvanta.

Byla to celkem úleva, jakmile jsme se vyškrábali na jednu z obrovitých skal, kterou obyčejně vídám na pozadí svého MacBooku. Posadili jsme se na zem, vyndali sendviče a užívali si neobyčejnou atmosféru. Když jsme dojedli, M. se na mě potutelně zadíval, jak by měl něco za lubem, ale nebyl si jistý, jestli se se mnou má o to podělit. Velice jasně jsem si uvědomovala, že mám v koutcích úst ještě drobky a jsem celá upocená.
"Víš, nepřemýšlelas o tom si změnit příjmení?"
Mlčela jsem a zkoumavě si ho prohlížela. Po významné pomlce jsem odvětila, že s mým jménem jsem to moc nevyhrála a klidně bych brala jiné.
"Sice nemám žádný prstýnek nebo tak, ale vezmeš si mě?"
Seděla jsem tam, na studeném obnaženém kusu skály a usmívala se.
"Ano."

Den na to jsem potratila.

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.