Jedna plus jedna je nula

Neděle v 8:30 | Ta trochu těhotná
To se jednou takhle probudíš a tvůj pupík je obráceně. Dnem vzhůru a naprosto parádně se ti rýsuje pod upnutým oblečením, protože jiné nemáš, neb přibíráš tak moc, že už si ani nechceš kupovat nějaké nové, volnější. S vidinou brzkého konce každý den v zrcadle sleduješ, jak se látka přes pupek napíná čím dál víc a říkáš si, jak to prostě dáš, i když už je naprosto zjevné a neoddiskutovatelné, že je z tebe živá, chodící a hlavně funící almara a každý letmý pohled na ulici od anonymního neznámého nese jemnou příchuť špatně skrývaného zvednutého obočí.

Mám čtyři dny do termínu a jeden den do nástupu do nemocnice. S M. říkáme našemu drobečkovi bejby, i když víme, že už dávno to není žádný drobeček, když svojí váhou překročil 4 kila. Ta jemná nekompatibilita - velikost mojí pánve versus rozměry dítěte - začala znepokojovat personál v porodnici tak moc, až jsem kývla na vyvolávaný porod.

Jestli počítáte dobře, tak tu něco nesedí. Minulý příspěvek o neplánované graviditě odehrávající se v září a víc jak rok na to, výlev o těhotenských mukách těsně před finálem. Ty chybějící střípky skládačky doplním. Jen nutno podotknout, že nebylo snadné dostat se do stavu, kdy jsem schopná o nich psát.

M. odjel někdy v polovině září pracovně do NY. Já jsem si dost s předstihem koupila zpáteční letenku na západní pobřeží s tím, že se tam potkáme. M. dorazil na čas. Můj let měl zpoždění skoro celých 24 hodin, užila jsem si jeden neplánovaný a hektický přestup navíc v Chicagu a úžasné překvapení, když můj kufr nedorazil do plánované destinace spolu se mnou.

Těšila jsem se jako malá holka, až mě M. obejme, dá mi pusu a já mu ukážu první fotku z ultrazvuku. Abyste rozuměli - ta fotka byla dost speciální. Nebyla na ní vidět jen jedna bílá fazolka na rozostřeném a laikovi nejasném šedočerném pozadí, ale rovnou dvě! Letěla jsem přes půl světa, abych mu to pověděla. A radost budoucího tatínka byla obrovská.

Po dvou týdnech v rušném San Franciscu jsme si naplánovali několik výletů do národních parků. Ráno před odjezdem do Yosemitů jsem si všimla několika světle růžových kapek, co ulpěly na kalhotkách. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost a automaticky sáhla po intimce. Cestou do kopců mě pobolívalo břicho. Přikládala jsem to typické americké stravě a absenci čerstvé zeleniny a ovoce, které jinak jím na kvanta.

Byla to celkem úleva, jakmile jsme se vyškrábali na jednu z obrovitých skal, kterou obyčejně vídám na pozadí svého MacBooku. Posadili jsme se na zem, vyndali sendviče a užívali si neobyčejnou atmosféru. Když jsme dojedli, M. se na mě potutelně zadíval, jak by měl něco za lubem, ale nebyl si jistý, jestli se se mnou má o to podělit. Velice jasně jsem si uvědomovala, že mám v koutcích úst ještě drobky a jsem celá upocená.
"Víš, nepřemýšlelas o tom si změnit příjmení?"
Mlčela jsem a zkoumavě si ho prohlížela. Po významné pomlce jsem odvětila, že s mým jménem jsem to moc nevyhrála a klidně bych brala jiné.
"Sice nemám žádný prstýnek nebo tak, ale vezmeš si mě?"
Seděla jsem tam, na studeném obnaženém kusu skály a usmívala se.
"Ano."

Den na to jsem potratila.

Žádná bolest se nesnáší hůř než vzpomínky na štěstí v době neštěstí.
 

Poslední premiéra

14. ledna 2018 v 21:14 | Ta trochu těhotná
Stalo se toho tolik.
Kde začít?

Vybavuji si ten den, jako by to bylo včera. Byl začátek září. Protože rána ještě nebývala tak studená, nařídila jsem si budík na brzkých 6:30 s tím, že si ještě před odchodem do práce půjdu zaběhat kolem Vltavy. Z postele jsem se neslyšně vykradla o celou půl hodinu dříve.

Opatrně jsem za sebou zavřela dveře od ložnice, minula stylovou houpačku hipstersky zavěšenou na stropě, věnovala jeden rychlý pohled svému odrazu v zrcadle a potichu přibouchla dveře toalety. Teď nebo nikdy.

Držela jsem v proudu moči těhotenský test a neskutečně se mi klepaly ruce. Položila jsem ho na roh pračky, umyla si ruce a čekala. Znovu jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Všechny ty jemné náznaky vrásek v ranním pološeru jako by vystouply; když už nic, tak alespoň na to mám věk, cynicky mi rezonovalo hlavou.

A bylo to tam. Jedna jasná a jedna méně jasná čárka, dohromady dva němí svědkové toho, kam až to může zajít, používáte-li řádně antikoncepci. Rozbrečela jsem se.

Seděla jsem schoulená na studené dlažbě v potemnělé koupelně, opřená o vanu a tlumeně vzlykala. Co budu dělat? Zvládnu to? Co na to M.?

M. se dostal do mého života docela důkladně dlouhou sérií náhod a nepravděpodobných rozhodnutí (a o tom někdy příště). Podstatné je na úvod dodat, že je to přesně ten typ muže, kterého všechny na první (a i ten druhý) pohled chceme. Lehce přes třicet, velmi pohledný sportovec s atletickou postavou, vysoký, modrooký, věčně s několika denním nemetresoxuálního strništěm. A já jsem se v tu dobu vedle něj probouzela asi tak měsíc.

Když se vedle někoho měsíc probouzíte, definuje ho to jako vašeho partnera? Nebo je to ještě stále randění, kdy říkáte chodíme spolu? Řekla bych, že to bylo spíš to druhé než to první, hlavně pro jistou formu iluzí, kterou si každý v počátcích o tom druhém udržujeme.

Utřela jsem si slzy a vrátila se do postele. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak několik ranních paprsků dopadá na jeho pohlednou tvář. Mám ho vzbudit a povědět mu to? Nebo si to mám ještě nějaký čas nechat pro sebe? Povytáhne obočí a dá mi jasně najevo, že jsem se zbláznila? Nebo mě obejme?

"Miláčku, kolik je hodin? Tys nešla běhat?" zněla toho dne první jeho slova, ještě značně rozespalá.
Nadechla jsem se.
"No já úplně teď nevím, jestli vůbec můžu běhat."
"Není ti dobře, miláčku?"
Na otázku jsem neodpověděla, mlčela jsem jako zařezaná. M. si promnul oči a znovu se zeptal, zda mi něco není.
A pak jsem slyšela samu sebe, jak ze mě vypadlo: "Udělala jsem si test. Jsem asi trochu těhotná."

Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.
Oscar Wilde

Kam dál

Reklama