Poslední premiéra

14. ledna 2018 v 21:14 | Ta trochu těhotná
Stalo se toho tolik.
Kde začít?

Vybavuji si ten den, jako by to bylo včera. Byl začátek září. Protože rána ještě nebývala tak studená, nařídila jsem si budík na brzkých 6:30 s tím, že si ještě před odchodem do práce půjdu zaběhat kolem Vltavy. Z postele jsem se neslyšně vykradla o celou půl hodinu dříve.

Opatrně jsem za sebou zavřela dveře od ložnice, minula stylovou houpačku hipstersky zavěšenou na stropě, věnovala jeden rychlý pohled svému odrazu v zrcadle a potichu přibouchla dveře toalety. Teď nebo nikdy.

Držela jsem v proudu moči těhotenský test a neskutečně se mi klepaly ruce. Položila jsem ho na roh pračky, umyla si ruce a čekala. Znovu jsem sledovala svůj odraz v zrcadle. Všechny ty jemné náznaky vrásek v ranním pološeru jako by vystouply; když už nic, tak alespoň na to mám věk, cynicky mi rezonovalo hlavou.

A bylo to tam. Jedna jasná a jedna méně jasná čárka, dohromady dva němí svědkové toho, kam až to může zajít, používáte-li řádně antikoncepci. Rozbrečela jsem se.

Seděla jsem schoulená na studené dlažbě v potemnělé koupelně, opřená o vanu a tlumeně vzlykala. Co budu dělat? Zvládnu to? Co na to Michal?

Michal. Michal se dostal do mého života docela důkladně dlouhou sérií náhod a nepravděpodobných rozhodnutí (a o tom někdy příště). Podstatné je na úvod dodat, že je to přesně ten typ muže, kterého všechny na první (a i ten druhý) pohled chceme. Lehce přes třicet, velmi pohledný sportovec s atletickou postavou, vysoký, modrooký, věčně s několika denním nemetresoxuálního strništěm. A já jsem se v tu dobu vedle něj probouzela asi tak měsíc.

Když se vedle někoho měsíc probouzíte, definuje ho to jako vašeho partnera? Nebo je to ještě stále randění, kdy říkáte chodíme spolu? Řekla bych, že to bylo spíš to druhé než to první, hlavně pro jistou formu iluzí, kterou si každý v počátcích o tom druhém udržujeme.

Utřela jsem si slzy a vrátila se do postele. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak několik ranních paprsků dopadá na jeho pohlednou tvář. Mám ho vzbudit a povědět mu to? Nebo si to mám ještě nějaký čas nechat pro sebe? Povytáhne obočí a dá mi jasně najevo, že jsem se zbláznila? Nebo mě obejme?

"Miláčku, kolik je hodin? Tys nešla běhat?" zněla toho dne první Michalova slova, ještě značně rozespalá.
Nadechla jsem se.
"No já úplně teď nevím, jestli vůbec můžu běhat."
"Není ti dobře, miláčku?"
Na otázku jsem neodpověděla, mlčela jsem jako zařezaná. Michal si promnul oči a znovu se zeptal, zda mi něco není.
A pak jsem slyšela samu sebe, jak ze mě vypadlo: "Udělala jsem si test. Jsem asi trochu těhotná."

Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje.
Oscar Wilde
 

Kam dál

Reklama